Pokud hledáte inspiraci pro dobrodružnou výpravu, chcete vyzkoušet hranice svých možností mimo komfortní zónu a naučit své děti flexibilitě, nemusíte cestovat daleko. Stará dobrá Evropa nabízí čím dál tím více kontrastů a míst, kde si budete připadat jako na konci světa.
Vyrazila jsem se svou tříčlennou smečkou do NEAPOLE. Města, které je kolébkou evropské civilizace a kudy doslova kráčely dějiny. A je to cítit na každém kroku. Název získala Neapol ze staré řečtiny – nea polis znamená “nové město”. Škoda, že jsme sem dorazili až v “moderní době” a mohli obdivovat jen zašlou slávu neapolských hradů a paláců. Z novodobých staveb stojí za návštěvu Galleria Umberto – nákupní galerie s impozantním proskleným stropem a mozaikou na podlaze. Za romantikou se chodí do Vánoční uličky (Via San Gregorio Armeno), kde zakoupíte dárkové předměty se symbolem “cornicello”. Je to červený roh neboli chilli paprička, která chrání dům před vším zlým a podporuje hojnost, mužnost a plodnost. Pálivé chilli také odrazuje zlé jazyky. Proto jsou zdejší domy ozdobeny celými trsy červených papriček. 🙂
Snad nejkrásnější výhled na město nabízí pevnost Castel Sant´Elmo na kopci Vomero, kam se zvídaví cestovatelé dostanou lanovkou Funicolare, která připomíná tu petřínskou, jen jízda je o něco strmější. Pro živou atmosféru stačí seběhnout z kopce dolů do španělské čtvrti (Quartieri Spagnoli). Jen musíte dát cestou pozor na všudypřítomné střepy, odpadky a psí výkaly. Kluky zpočátku fascinoval čilý dopravní ruch, který postrádá jakákoli srozumitelnýá pravidla, ale proplétat se na ulici mezi auty a motorkami unaví i fanoušky vícero koní pod kapotou.
Na své si zde přijdou i milovníci železnice, která člověku pomáhá povznést se nad přízemní problémy hustého provozu. Pro nás byl vlak vítaným spojením mezi centrem a naším bydlením na západním pobřeží v Marině di Varcaturo. Mé pokusy zrealizovat naplánované výlety vlakem však selhaly v momentě, kdy jsme přišli na nádraží a zjistili, že naším směrem vlak právě nejede. Vydali jsme se tedy na opačnou stranu.
Realita v Neapoli mi často připomněla “model italské akciovky”: Máš dvě krávy. Nevíš ale, kde jsou, a tak jdeš na oběd. (celý model Dvě krávy viz zde)
Díky výlukám jsme neuskutečnili plán “tři bratři na Vesuvu”, ale zato jsme věnovali více času zajímavostem na západ od města. Za pozornost zde určitě stojí Flegrejská pole (Campi Flegrei), vulkanický kotel o průměru 13 kilometrů, v němž dřímá potenciálně velké nebezpečí v případě erupce. V oblasti leží pohodový přístav Pozzuoli se 3. největší italskou arénou Anfiteatro Flavio, kde jsme obdivovali zachované podzemí a představovali si, jaké představení se tady v době jeho slávy asi odehrávalo…
Pláže na západním pobřeží Neapole vyvolávají rozporuplné pocity. Prvotní nadšení z jemného písku a průzračného moře střídá bezútěšná realita – většina pláží je opuštěná nebo zavřená, spousta hotelů vybydlená, odpadků si nikdo nevšímá a vy jen žasnete, proč to nechali Italové dojít tak daleko. Když můj nejmladší syn komentoval situaci slovy: “To není planeta, to je smetiště” a nejstaršího syna přivedl nelichotivý pohled na plážové smetiště k iniciativě za vyčištění planety, dostala naše výprava novou, ekologickou dimenzi. Tato oblast se asi hodně změnila s příchodem imigrantů, ale člověk tuší, že to nebude ten hlavní a jediný důvod.
Stinná místa Neapole však prozáří jedno velké Slunce a tím je všudypřítomná italská vřelost a lidský přístup, který vám dává pocítit, že sem patříte. A to dokonce i v době celosvětové hysterie, kterou Italové zvládají s přehledem sobě vlastním. Dají si proslulou pizzu, která se v tomto městě zrodila, a připijí si na zdraví. SALUTI! 🙂
