Konečně sníh, vleky jezdí a dokonce na ně můžem! Zabalila jsem lyže, výbavu, všechny tři děti a vyrazila na hory.

Na lyžák se školou jsem se těšila. Ale byla to drsná škola. Naučila jsem se tam toho spoustu, jen ne lyžovat. Sjezdovali jsme tak nějak živelně, až došlo na běžky. Nikdo se mě neptal, jestli na nich umím. A já je neuměla ani navoskovat. A tak jsem prožila celodenní peklo, částečně na chůdách s nalepeným sněhem, částečně při zpátečce s kopce, podle toho, kdo mě zrovna předjížděl a jaký vosk mi aplikoval. Snažila jsem se ze všech sil, abych nezdržovala celou výpravu. Nedařilo se. Naši machři na mě museli čekat na každém rozcestí a když kvůli mě nestihli poslední lanovku, která nám měla zkrátit cestu přes celé údolí, proklínal mě už celý oddíl. Strašně mě to tehdy trápilo. Jela jsem nadoraz, neměla co pít, jedla sníh a do naší boudy jsem dorazila až pozdě v noci. Třídní učitel prohlásil, že jsem přežila svou smrt, a já na trauma z toho výletu vzpomínám dodnes.

Tenkrát by mě ani nenapadlo, že budu trénovat svoje děti. Ale život přináší stále nové a nové výzvy. 🙂 A když nechcete, aby z dětí byly bábovky, musíte se pochlapit. A to doslova. Jejich tatínek nelyžuje vůbec, a tak je od malinka učím sama. Jednoho po druhém a taky všechny tři dohromady. Jejich lyžařské začátky si pamatují hlavně moje záda. Kluci mi dali zabrat, ale letos na horách se objevilo za horizontem slunce. Kluci už jezdí sami! Mají odvahu, mají styl a hlavně mají obrovskou radost, když sviští s větrem o závod a ještě si k tomu sem tam skočí nějakou překážku. Prostě dobrej oddíl! 🙂

A já jsem šťastná, že už mě nepotřebují. A taky pyšná, že jsem to nevzdala a vylepšila své lyžařské skóre. A protože je to takové moje malé vítězství, koupila jsem si na oslavu nové lyže. Jsou sportovní, vymazlené a mají chuť zdolávat nové výzvy. A jednou, možná, dojde i na běžky… 🙂