Krátké zamyšlení nad motivy odvážných výletníků
Vy, co máte děti, už víte, že výlet nesmí být:
- příliš daleko (děti by po cestě začaly stávkovat);
- ambiciozní ani organizovaný (raději zapomeňte na časový harmonogram, je pravděpodobné, že se odkloníte z trasy už na první zastávce);
- intelektuálně koncipovaný (dětem je jedno, ve které epoše a komu napočest poskládali tu hromadu kamenů, které si všichni informovaní, zpravidla dospělí návštěvníci, fotí).
Kdepak, nic takového. Čím větší prostor improvizaci ponecháte, tím větší úspěch sklidíte. A nic vám nemůže vynahradit rozzářené oči dětí, které se u vodopádů brodí po pás ve zpěněné vodě a honí velikého barevného motýla.
Co nás vlastně vede k tak odvážnému kroku, sbalit celou rodinu, překročit naši horkotěžko udržovanou „komfortní zónu“ a vyrazit do neznámých krajin? Toužíme se osvěžit novými zážitky? Chceme poznat místa, která jsou krásnější, než ta „u nás doma“, nebo zpytovat své svědomí tváří tvář dopadům civilizace?
Letíme přes půl světa na Bali, abychom si užili exotiku nebo abychom na vlastní oči viděli pláže zaplavené odpadky?
Zajímá nás cizí kultura nebo se jen snažíme přijít na to, proč jsou domorodí lidé navzdory skromným poměrům tak usměvaví a šťastní?
Když se k nim dostaneme blíž, brzy dostaneme odpověď. Žijí přítomností, radují se ze všeho, co mají. Žijí tady a teď.
Jako naše děti.
